Pohled do minulosti (exkurze do Mauthausenu očima žákyně 9. třídy)

Je  po sedmé ráno a já netrpělivě sedím na pohovce  ještě s ostatními teenagery  ve škole. Dnes je ten den, kdy se podívám do Mauthausenu. Je mi dost velká zima a ten pocit strachu a děsu, který v sobě mám…

Jdeme směrem k autobusu, do kterého nastoupíme, a čeká nás dlouhá cesta, myslím tak čtyři až pět hodin. Sedím se Šárkou a obě se jen tak mlčky rozhlížíme kolem sebe. Asi tak po patnácti minutách k nám nastoupí ještě dvě školy. Z Prahy vyjíždíme tak po hodině.

Jsme na cestě, a jelikož se nudím, tak si vytáhnu sluchátka. Když dorazíme do Českých Budějovic, máme půl hodiny pauzu. Vyrazíme se Šárkou směrem, kam jdou všichni teenageři, a to je McDonalds. Po pauze navazujeme směr Linz- Mauthausen. Po celém autobuse jsou slyšet hlasy. Naše skupina je tichá …zatím…

Nasadím si sluchátka a poslouchám muziku, která mě nakonec až uspí. Probudím se po hodině a zjistím, že už jsme v Rakousku. Po zbytek cesty se koukám z okna a konverzuji se Šárkou.

Přede mnou se objeví obrovský nápis Mauthausen. Poleje mě pocit úzkosti. Paní ředitelka nás pobídne, abychom vystoupili. Slunce příjemně hřeje. Vydáváme se směrem ke vchodu. Pořád se cítím dobře, až do doby, kdy projdu hlavní bránou a podívám se, co je přede mnou. Velké nádvoří, obklopené zdivem, a když se podívám výš, uvidím malý balkonek. Po schodech nahoru uvidím ještě jednu bránu. Když projdu bránou, spatřím zase nádvoří, obklopené dlouhými malými baráčky. Vejdu do jednoho z nich a projdu k zadní místnosti, kde vidím úzké dřevěné palandy. Všichni jen mlčky procházíme místnosti a koukáme kolem sebe. V jedné místnosti jsou stojany s fotografiemi… Na fotografiích jsou lidé, kteří byli v Mauthausenu. Vidím mladé a staré muže, později i ženy, všichni zoufale plní svůj úkol-pracovat a být silný. Nedá mi to a musím pokračovat v prohlížení dalších fotografií, které už jsou drastické. Vidím mrtvá těla žen, mužů a dětí. Pořád dokola mi v hlavě projíždí slova hrůza, jak tohle mohl někdo dopustit….

Venku stojí už naše skupinka a čekáme ještě na ostatní. Pak, když jsme všichni, jdeme směrem k plynovým komorám. Když do jedné vstoupím, dostanu křeč do nohy. Ta křeč je tak silná, že musím jít do jiné místnosti, v tu chvíli křeč opadne. Divné, pomyslím si, ale bez jakéhokoliv zkoumání pokračuji dál do spalovny. Spatřím dvě pece, na kterých  jsou pověšeny různé náramky, psaníčka, prstýnky atd… polije mě pocit úzkosti, pokračuji dál k východu. Venku se všichni sejdeme a jdeme ke schodům zvaným “schody smrti“. Chtěla bych si těch 186 schodů sejít a vyjít, ale jelikož máme málo času, musím se jen podívat a jít  zase nazpět. Všechny školy se scházíme u pietního místa, kde uctíme památku minutou ticha a položíme květiny. S kamarádem jsem položila květiny a pomyslela jsem si, že jsem na český lid hrdá.

Závěr:

Tento typ textu jsem napsala proto, že jsem chtěla do detailu popsat své pocity a jak na mě toto místo působilo. Děkuji za tuto možnost podívat se do minulosti.

29.10.2012, Rosálie Malinská

 

Dagmar Rauschová

Comments are closed.