Nejnovější příspěvky

Mauthausen

Když jsem poprvé zaslechla, že budeme mít možnost jet do Mauthausenu, zaradovala jsem se.Vždy jsem chtěla vidět nějaké takto historicky významné místo. Proto již den předem jsem si přichystala věci a natěšením jsem skoro nespala.

A po dlouhé cestě jsme tam konečně dorazili. Po výstupu z autobusu by člověka ani nenapadlo, jaké věci se tu děly .Byli jsme ihned zavedeni k pomníku, abychom položili květinu k úctě zemřelých Čechů. Už při tomto člověku běhá mráz po zádech, když si představ, kolik lidí tu je a že spousta mladých lidí, co tu stojí, tam má příbuzné. Po položení květin jsme byli přesměrováni ke „schodům smrti“, což jsou schody do dolu, po kterých lidé chodili a tahali těžké pytle s kameny a dláždili cestu, která k dolům vede. Zkoušeli jsme schody sejít…schody byly z kluzkého kamene a po cestě dolů jsem několikrát skoro spadla. Představa jít se závažím rychlejší chůzi nebo dokonce během se zdá nepředstavitelná. Ten pocit, že něco děláte vlastně pro nic, jen ve snaze o přežití. Když jsme schody vyšli opět nahoru, čekala exkurze přímo do koncentračního tábora, do míst, kde byli vězni ubytováni. Pocit, co vás zavalí po vstupu, je nepopsatelný. Je to podobné, jako když projíždíte okolo autonehody a na vteřinu se vám sevře žaludek. Hned při vchodu vidíte velkou zeď, malé chatičky a lávky, po kterých chodili dozorčí. Vše okolo je čisté a nevrhá tak silnou atmosféru, jak by člověk čekal, ale stále je to nepříjemné a je to cítit. Už vcházíme do ubytovny malými dveřmi a při vchodu nám bylo řečeno, že se sem někdy dostalo až 800 lidí. Cože? Koukáme na malé kývající se postele s palandami v místnosti, ve které by mohlo pohodlně bydlet maximálně 13 lidí. Když si představíte vyhublé strádající osoby nebo dokonce děti, co zde musí ležet s dalšími 799 osobami.  Vycházíme z ubytovny a jdeme se podívat do sprch – těch opravdových. Brr, je tu chladno, je to v podzemí a je tu tma a všude plíseň. Ze stropu kouká spousta malých hlaviček sprch a v zemi jsou drobné kanálky. Opět fantazie zapracovala a v hlavě se mi utvořila scénka, jak lidé v masách přicházejí, nevědomě se svlékají, jdou do sprch a přede všemi se sprchují. Soukromí očividně v Mauthausenu nemělo místo.

Bohužel kvůli rekonstrukci jsme si nemohli prohlédnout nějaké části prohlídky, ale expozice muzea byla otevřena, tak jsme zamířili tam. Zde si můžete prohlédnout třeba pomníky jednotlivých lidí, co zde zemřeli, nebo je tu také seznam všech lidí, co se v Mauthausenu ocitli. Není příjemné koukat na ten veliký seznam, co může mít okolo 10 000 stran. A to už je hodně lidí. Před místností s knihou se nacházela velká pec, ve které se pálili mrtví lidé. Zrezlý kov působí znepokojivě. Stát vedle místa, kde bylo zpopelněno několik tisíc lidí, člověka donutí se zamyslet. Na úplném konci expozice je plynová komora. Autentická- přesně ta, ve které probíhala nehezká zvěrstva.

Když to vše shrnu, Mauthausen byl intenzivní zážitek a myslím, že pro příští generace je to hezká ukázka, čeho všeho je společnost schopna a čeho by se měla vyvarovat.

Kateřina Maresová 9. třída